Našim cílem bylo nalézt patrona kouzelného lesa, kterého unesl Černý pán, aby zmnohonásobil svou sílu. Proto les začal skomírat. Z kouzelného lesa se stalo temné území, kam živá noha se jen stěží odvážila. My jsme však sebrali všechny síly i hromadu odvahy a vydali jsme se pomoci patronovi. Ale abychom splynuli s okolím, tak jsme se museli přeměnit do podoby lesních elfů.
V této podobě jsme již podstoupili mnoho zkoušek, ať už vyrobení ozdob na náš pohádkovník, rozpletli jsme Gordický uzel nebo jsme třeba i odlétli na listu. Seznámili jsme se se zakladatelem lesa a na jeho počest jsme si zahráli hru šlapanou. Objevili jsme nové zcela neznámé obyvatele lesa a zabydleli jsme jej. Přes labyrint jsme došli až do srdce lesa, kde je umístěno to největší dobro. Také jsme se svěřili svým přátelům a vydali jsme se na stezku důvěry. Jejím vrcholem byl tanec pro světlušky, které jsme se snažili přilákat k sobě. Po splnění úkolů jsme získali kromě zasloužené placky, semínka, ale i nápovědu k objevení patrona, který byl blíže, než jsme snad tušili.
Naši lesní elfové se jen tak nevzdali, a i přesto, že jim Černý pán házel klacky pod nohy, tak jej nakonec porazili. V knihovně bylo neustále co dělat a i potom, co jsme objevili patrona, tak jsme ještě řádili. Někteří si dokonce ještě dali druhou večeři. Proto jsme ulehli do spacáku až po jedné hodině ráno. Pravda, než se dočetla první pohádka už drtivá nocležníků spala.
Ráno nás vzbudil zpěv ptáčků, a tak jsme rychle vyskočili ze spacáků. Aby také ne, když nás čekala snídaně, a ještě vzkaz a poklad od Hanse Christiana Andersena. Na závěr pár her a zábavy, a poté již s otevřenou náručí vítat maminku s tatínkem.
Tak příští rok se opět v Místní knihovně Černotín sejdeme, a kdo ví, koho na jubilejní páté noci budeme hledat a zachraňovat.
Veronika Vališová
