Vzpomínka na Josefa Šindlera

07. 07. 2018 - Mirek Vacula

V Hranickém týdnu vyšel 4. července článek o našem rodákovi Josefu Šindlerovi, který působil jako diplomat za první republiky. Přečtěte si článek o jeho činnosti v zahraničí, které pro Vás sepsal diplomat Jan Sechter. Velmi mu děkujeme za jeho bádání v archivech Ministerstva zahraničních věcí a za jeho shrnutí, které pomáhá přiblížit historii naší obce dnešním generacím.



Josef Šindler se narodil 17. ledna 1866 v Černotíně, absolvent gymnázia a Právnické fakulty české Univerzity Karlovy v Praze, na které získal 30. listopadu 1899 titul doktor práv. V letech 1884 – 1885 absolvoval roční základní vojenskou službu u 22. praporu polních myslivců (Feldjägerbataillon Nr. 22). Zvolil si profesní dráhu advokáta, i když výhradně u této profese nesetrvával. Zkoušky, které ho opravňovaly k samostatné advokátní činnosti složil po osmi letech v roce 1898. V letech 1899 – 1909 působil u soudu, v letech 1909 – 1912 jako notář a poté až do února 1919 jako advokát s vlastní praxí. 15. února 1919 vstoupil do služeb Ministerstva zahraničí ČSR.  Vzhledem k jeho odborným a jazykovým znalostem (francouzština, italština, němčina, angličtina) byl přijat do diplomacie s perspektivou převzít vedení nově zřízeného konzulárního úřadu v Barceloně, což se stalo 1. března 1919. Ve Španělsku působil dva roky, po návratu pracoval v Ministerstvu zahraničí, které jej navrhlo prezidentovi republiky ke jmenování Generálním konzulem v Neapoli z působností pro celou jižní Itálii, kam nastoupil 1. dubna 1923. Z Neapole se vrátil 1. března 1929 a sloužil do podzimu 1929 na Ministerstvu zahraničních věcí, kdy odešel do výslužby. Zemřel 12. listopadu 1931.

Zpráv a písemností v archivu MZV ČR z působení generálního konzula Šindlera v Barceloně se dochovalo jen velmi málo a není zřejmé, zda písemnosti nezmizely v době druhé světové války. Naproti tomu neapolské období obsahuje ovšem mnoho zachovalých dokumentů z působení v úřadu, který vedl, jeho osobních zpráv a aktivit, ze kterých si lze dobře představit dobu i podmínky na jihu Itálie, v nichž působil. Úřad pod jeho vedením vynikal širokým zaměřením aktivit, které by obstály v hodnocení MZV i dnes. Těžiště práce konzulátů spočívá v praktické politice, podpoře hospodářských vztahů, v kultuře a v ochraně zájmů československých občanů. Na rozdíl od velvyslanectví, která mají ve své náplni práce i politické vztahy a zpravodajství. Tím se neliší od působení našich generálních konzulátů ani dnes, i když jejich rozmístění doznalo velkých změn (v Neapoli například již úřad nemáme). Generální konzul Šindler se se svým týmem věnoval především podpoře hospodářských vztahů a systematicky zlepšení vývozních a dovozních podmínek pro české zboží odbavované přes neapolský přístav. Velmi často zprostředkovával kontakty na firmy, ve sporných případech napomáhal řešení, získával italské firmy pro veletrhy v ČR, propagoval naše lázeňská zařízení a jejich služby a jeho zaujetí využívaly i mnohé československé firmy k doporučování obchodních zástupců. Například největší československá firma na výrobu zeleninových, ovocných a okurkových konzerv a lídr československého trhu s rajským protlakem Ferdinand Tarnawski z Lednice na jižní Moravě konzula Šindlera požádala o zpravodajství o úrodě rajčat v Itálii, protože, jak psala v žádosti, naší konkurencí jest pouze konkurence italská. Věnoval se i podpoře vztahů ve vědě, například získal ředitele observatoře na Vesuvu za člena Masarykovy Akademie práce. Aktivní přístup je patrný i v základní činnosti konzulátu – v ochraně zájmů československých občanů, kteří se ocitnou z jakýchkoli důvodů v nouzi. Zde zaujme Šindlerova originální myšlenka získat trvalou spolupráci dvou neapolských nemocnic pro případ, že by bylo nezbytné pomoci zajistit našim občanům ošetření. Šindler se obrátil na MZV s návrhem poskytnout dvěma neapolským nemocnicím roční paušální dar, který by tvořil jakýsi roční fond, z něhož by mohli být ošetřeni naši občané v nouzi. Po určitém pražském váhání a nedůvěře, zda systém bude pod kontrolou a nebude moci býti zneužíván s výhodnými podmínkami, které v nemocnicích Šindler vyjednal, ústředí MZV souhlasilo. Konzul Šindler tím nevědomky předběhl o jedno celé století systém evropského zdravotního pojištění.

Konzul Šindler nenechával stranou ani politické zpravodajství a věnoval se několika tématům, která pečlivě zpracovával. Jedním z nich byl nástup fašismu v Itálii a značný odpor, který jih Itálie vůči Mussoliniho hnutí praktikoval. V době působení Šindlera v Neapoli Mussolini vládl již diktátorsky a neomezeně jako capo del governo e duce del fascismo (šéf vlády a vůdce fašistického hnutí). Zajímavá je z tohoto pohledu Šindlerova zpráva z návštěvy Mussoliniho v Neapoli 20. září 1924, kterou vůdce naplánoval s účelem „aby pověst Neapole jako hlavy protifašistického smýšlení, byla co možná nejvíce zahlazena a ochladlé sympatie pro fašismus znovu získány“. Šindler popsal policejní a vojenské přípravy a průběh samotné návštěvy, která se stala kombinací demonstrace síly (přehlídka a pochod fašistických milicí Neapolí) a přísliby odstranit bídu na jihu Itálie a návštěvami starobinců na straně druhé. Šindler zaznamenal také Mussoliniho revizionistický projev k veřejnosti, v němž slíbil získat zpět přístav Rijeku, ostrov Rhodos a rozšířit italské državy ve východní Africe. Popsal i stísněnou náladu ve městě, která před akcí zažila vydání zákazu pohybovat se u oken na trasách manifestací, povinné plakátování Ať žije vůdce (Viva il Duce), uzavírky a vystěhování obyvatel z některých ulic a námořní a ponorkovou pohotovost.

Diskrétní, ale velmi důležitý úkol, při kterém nemusel čekat na pokyny ústředí byly ozdravné pobyty prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na ostrově Capri, kam prezident jezdil již před 1. světovou válkou. Zachovala se Šindlerova zpráva ze 7. května 1927, ve které autor popisuje cestu prezidenta na Capri v plném utajení, který se nechtěl v žádném případě setkat s italskými představiteli hnutí, které v této době již sledovalo zcela protichůdné zájmy v Evropě než Československo: „Časně z rána přijel pan President Republiky na Své zpáteční cestě lodí Lamartine v přísném incognitu do Neapole a nesestoupiv z lodi odejel touže dále v 18.30 hod. Podepsaný J. Šindler, byv o příjezdu pana Presidenta informován, vyprosil si u něho slyšení, při němž Sobě pan resident dal podati krátkou zprávu ohledně některých aktuálních otázek politicko – hospodářské povahy. Zdejší úřad expedoval telegrafické a listovní zásilky pana Presidenta jemu k řečenému účelu odevzdávané.“

Zjevně s velkou radostí se věnoval rozvoji kulturních vztahů a ve fondu MZV se najde řada příkladů jeho profesionální pomoci a lidské asistence. Umělci se na něho obraceli přímo, i třeba korespondenčním lístkem, kde mu psali, kde se všude v Itálii chystají působit. Podle možností jim věnoval podporu. Koncert moravského klavíristy, v té době již světoznámého virtuosa Rudolfa Firkušného, rodáka z Napajedel, si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak trochu navíc se v archivu zachovalo doporučení velvyslanectví v Římě, aby konzulát uspořádal při jeho koncertu speciální večírek. Konzula Šindlera samozřejmě nikdo přemlouvat nemusel, učinil tak rád, což je snadné i z úředních spisů vyčíst i dnes.

Z fondů AMZV GK Neapol (1918 – 1939), velvyslanectví Madrid (1918-1921) a z personálního spisu Dr. Josefa  Šindlera

Podklady dodala Lenka Andrýsová.

 


359 přečtení | Upozornit známého | Článek mě zaujal

Správci stránek: Vladislav Barot, vladislav.barot@gmail.com - kód, grafika
ing. Miroslav Vacula, vacula.mira@gmail.com - novinky, nápady
Hosting poskytuje www.mitranet.cz
phpRS - český redakční systém